Základní charakteristika nebezpečné bakterie
Proč je S. aureus tak nebezpečný?
S. aureus produkuje různé buněčné a mimobuněčné faktory, které se podílejí na patogenezi infekce. Povrchový protein A pomáhá bakterii odolávat fagocytóze. Cytotoxiny a enzymy přispívají k šíření a závažnosti infekce. Některé kmeny navíc produkují toxiny (včetně toxinu vyvolávajícího syndrom toxického šoku), které fungují jako superantigeny − molekuly, které nespecificky spouštějí uvolňování velkého množství cytokinů, což vede ke stavu podobnému sepsi.
Odkud se MRSA vzalo?
Po zahájení léčby penicilinem v roce 1940 byly prakticky všechny izoláty S. aureus citlivé na tento lék. Brzy se však rozšířily kmeny produkující enzym β-laktamázu, který je schopen inaktivovat penicilin. Zavedení antibiotik příbuzných penicilinu, na něž β-laktamáza neúčinkovala, jako je meticilin a oxacilin, dočasně obnovilo schopnost léčit všechny kmeny tohoto patogenu. První kmen meticilin-rezistentního Staphylococcus aureus (MRSA) však byl popsán v roce 1961 krátce po zavedení těchto antibiotik.
Mechanismus rezistence na meticilin zahrnuje mutaci v jednom z proteinů bakteriálních buněčných stěn, na které se antibiotikum musí navázat, aby bylo schopné bakterie zničit. Tato mutace způsobuje, že MRSA je rezistentní na všechny peniciliny a penemy a téměř všechny cefalosporiny.
Během posledních 50 let je proto léčba těchto infekcí stále obtížnější. MRSA je zvláště problematické u nozokomiálních infekcí. Pacienti s otevřenými ranami a oslabeným imunitním systémem jsou k této infekci daleko vnímavější než obecná populace.
Současný stav
Stafylokoky jsou běžnou součástí lidské mikroflóry. Nachází se zejména na kůži, v nosních dírkách, v podpaží a tříselné oblasti. Jednotlivci mohou být kolonizováni trvale nebo přechodně (20 % osob je trvale kolonizováno, 30 % osob přechodně a 50 % jedinců nebylo kolonizováno nikdy). Většina infekcí je způsobena kmeny přenášenými infikovaným pacientem.
Nejčastěji se infekce vyskytují u pacientů, kteří si opětovně aplikují injekce (např. u inzulín-dependentních diabetiků, hemodialyzovaných pacientů, uživatelů drog) a pacientů s chronickými onemocnění kůže (např. s psoriázou nebo ekzémem).
Léčba infekcí způsobených MRSA
Léčba infekce MRSA závisí na místě infekce a antibiotické citlivosti infekčního kmene. Základní terapie spočívá v incizi a drenáži. Antibiotická léčba přichází v úvahu především v závažnějších případech atd.
Po celá desetiletí se k antibiotické léčbě infekcí způsobených MRSA používá vankomycin. Někteří lékaři se obávají, že jeho účinnost může klesat v důsledku pomalu rostoucí minimální inhibiční koncentrace (minimální koncentrace antibiotika potřebná k inhibici růstu patogenů). K dispozici jsou v poslední době také některá další antibiotika. K zajištění optimální antibiotické léčby je klíčová znalost citlivosti na antibiotika u infekčního kmene MRSA.
Kontrola MRSA v nemocnicích
Odborníci se zatím zcela neshodují na tom, jak nejlépe kontrolovat šíření MRSA v nemocnicích. Někteří obhajují přístup agresivní „vyhledat a zničit“ zahrnující screening všech pacientů na výskyt stafylokoka v nose a následnou dekolonizací. Jiní se zaměřují na zlepšení celkové úrovně hygieny rukou a dalších obecných opatření ke kontrole infekce. Mnoho nemocnic využívá kombinovaný přístup − screening rizikových pacientů (např. na jednotce intenzivní péče) a zároveň zlepšení prevence.
