Nový výzkum biologů z Kalifornské univerzity v San Diegu naznačuje, že reaktivní formy kyslíku neboli tzv. volné radikály, které jsou již dlouhou dobu považovány za sloučeniny poškozující tkáně a buňky, mohou být ve skutečnosti pro hojení ran prospěšné. V laboratorních podmínkách zjistili, že určité množství volných radikálů je nejen nezbytné pro hojení kožních ran, ale dokonce ho urychluje.
Vysoce reaktivní volné radikály
Reaktivní formy kyslíku jsou reaktivní sloučeniny, které vznikají z kyslíku v mitochondriích buňky. Tyto látky jsou schopné uvolňovat a přeměňovat energii nezbytnou pro život, jsou součástí enzymů a plní významnou funkci v buňce. Lidské tělo určité množství vysoce reaktivní formy kyslíku potřebuje k antimikrobiální ochraně. Je však již dlouho známo, že nadbytek těchto látek způsobuje tzv. oxidační stres, který se podílí na poškození DNA, RNA a proteinů. Má se za to, že oxidační stres také přispívá k předčasnému stárnutí a vzniku nádorového bujení. Pro zmírnění následků oxidačního poškození jsou doporučoványantioxidanty, látky, které snižují pravděpodobnost vzniku volných radikálů nebo je přeměňují na méně reaktivních nebo nereaktivní formy.
Úplné odstranění volných radikálů brání hojení
Ve studii, jejíž výsledky byly uveřejněny v odborném časopise Developmental Cell, vědci podrobně zkoumali metabolismus mitochondrií. Pro svůj výzkum použili jeden z klasických modelových organismů – háďátko obecné (Caenorhabditis elegans) z kmene Hlístice. V laboratorních podmínkách zjistili, že u háďátka jsou reaktivní formy kyslíku nezbytné pro správné hojení kožních ran. Ve svých experimentech vyřadili u zkoumaného organismu geny podílející se na produkci kyslíkových radikálů v mitochondriích a eliminovali antioxidanty.
Následně zjistili, že úplné odstranění volných radikálů brání hojení ran a mírné zvýšení jejich hladiny naopak hojení ran urychlí. Svá zjištění potvrdili prozatím pouze u zmíněných háďátek obecných, a bude tedy nutné jejich platnost prokázat i u vyšších živočichů. Autoři studie věří, že uvedené genetické dráhy by mohly být totožné i u obratlovců a savců. Další experimenty tak budou pravděpodobně probíhat s potkany.